BASTIEN

Míši jsme se ujali před sedmnácti roky, kdy nám ji nějaký "dobrák" uvázal k altánu na zahradě naší chalupy. Když jsme ji našli, byla polomrtvá hlady, plná plísní a parazitů, běhala jen po třech nohách, takže jsme si mysleli, že tu čtvrtou vůbec nemá. Nakrmili jsme ji a nechali ošetřit u veterináře, který podle stavu zubů usoudil, že je asi roční. Vyléčili jsme ji a získali jsme v ní tu nejoddanější psí dušičku. Byla sice malá, ale statečná, bránila si nás, byla by za nás dýchala. Naším životem prošlo mnoho psů, ušlechtilých, čistokrevných, přesto jen u tohoto podvraťáčka jsme cítili, že Míša žije jen pro nás. Přežila všechny naše pyrenejské holky - mámu Sašu a její dcery Alminku a Bellu - a poslední tři roky dělala společnost Bastymu. Ke konci už měla mnoho problémů, které jsou společné nejen starým psům, ale i starým lidem - byla hluchá, asi i slepá, špatně se orientovala, špatně chodila, počůrávala se...

Umřela ve svém pelíšku, její čas se prostě naplnil a Míša odešla za duhový most. Kéž by všichni staří tvorové - tím myslím samozřejmě i lidi - prožili poslední dny svého života tak dobře, jako naše malá Míša.